Soubor operací k vytvoření povrchového efektu.
Je nejsložitější a nejnákladnější částí výrobního procesu. Je to soubor pracovních operací, při nichž se na vyčiněnou useň nanáší apretura, nebo se vytváří povrchový efekt, který zlepšuje její vzhled, elasticitu a trvanlivost. Přirozené vlastnosti usně by měly být úpravou zachovány nebo zdůrazněny. Jen u poškozených usní se požaduje, aby úprava zakryla případné vady. Správná úprava musí napomáhat identifikaci pravé usně a jejímu odlišení od syntetických materiálů.
K povrchové úpravě se používá rozsáhlý sortiment pomocných přípravků. Také mechanická technologie úpravy je poměrně složitá. Vyžaduje řadu strojních operací, speciální aplikace úprav, broušení, žehlení, desénování atd. povrchové úpravy je možno klasifikovat podle dosaženého efektu na usních, dělí se na úpravy krycí, anilínové a poloanilinivé (semianilinové).
Apretury, jimiž se usně upravují, obsahují několik složek, z nichž každá má určitý úkol. Většina apretur se připravuje z pigmentů, pojiv, rozpouštědel, změkčovadel, konzervačních plnících přípravků, fixačních a jiných speciálních složek.
Pigmenty jsou anorganická nebo organická barviva nerozpustná v systému, z něhož se nanáší. Protože je tato složka nerozpustná, vytváří v nátěrové hmotě heterogenní strukturu, na níž se světlo selektivně absorbuje. Apretura získává tzv. krycí schopnost, tedy schopnost nepropouštět světelné záření.
Nejčastěji se používají anorganické pigmenty:
a) černé – jemný uhlík ve formě sazí ze spalování nižších uhlovodíků. Šedší odstín má kostní nebo révová čerň získávaná spalováním organických odpadů,
b) bílé – oxid titaničitý (titanová běloba), síran barnatý, oxid zinečnatý (zinková běloba),
c) žluté – sulfid kademnatý (kadmiová žluť), chroman olovnatý (chromová žluť), okr,
d) červené – kadmiová červená ze směsi sulfidů selenidu kademnatého,
e) modré – berlínská modř, kvalitnější je kobaltová modř. Uplatňují se i organické modré pigmenty.
Koželužský technolog se nejčastěji setkává se základními barevnými pigmenty rozetřenými s vodou na tekutou pastu, nebo smíchanými rozpouštědlem s použitým pojivem.
Pojiva jsou makromolekulární látky nebo reaktivní sloučeniny schopné polymerace. Zajišťují soudržnost povrchového filmu úpravy, jeho adhesi k usni a další vlastnosti, jako je tažnost, odolnost vůči oděru, vodě apod. protože useň se vyznačuje velkou ohebností, měkkostí a tažností, musí použitá pojiva vykazovat podobné vlastnosti, aby při aplikaci nedocházelo k praskání nátěrů. Většinu používaných pojiv je nutno upravovat pomocí změkčovadel, tzv. plastifikátorů, aby získala potřebnou tažnost.
Z pojivových materiálů se při úpravě usní uplatňují bílkoviny a jiné látky získané z přírodních produktů, nebo synteticky vyrobené polymery. Pojivy z přírodních materiálu jsou: kasein (bílkovina mléka), želatina a klih, vaječný albumin, krevní bílkovina, celulosa a její modifikace. Mezi syntetická pojiva řadíme: akrylátové pryskyřice, dienové a vinylové disperze, polyurethanová pojiva.
Vyskytují se dva hlavní důvody porušení úpravy usní. Hrubou chybou je tzv. odlupování vrstvy apretury z povrchu usní – příčinou bývá nedostatečná adheze, nízká pevnost spojení mezi vrstvou úpravy a lícovým povrchem. Druhým důvodem nedostatečné funkce úpravy bývají špatné mechanické vlastnosti pojiva (malá tažnost, malá pevnost, nízká odolnost vůči pohybu). Ve všech těchto případech vznikají praskliny a porušení soudržnosti během deformace nebo ohýbání povrchu usně. Úprava ztrácí lesk, mění barevný odstín, nebo se objevuje spodní neupravený povrch.
Obvykle se modifikuje povrchová úprava v první vrstvě zátěru. Zátěr je chudší na plniva a má větší podíl měkkých pojiv. Naproti tomu horní vrstva povrchové úpravy má mít dobrou odolnost vůči oděru, a proto obsahuje tvrdší typy pojiv. Střední vrstvy pak tvoří přechod – jejich měkkost se pohybuje mezi hodnotami obou vrstev.
Nejjednodušší je ruční natírání apretury kartáčem do líce usní obloukovými pohyby. Apretura se pak suší a natírání se zpravidla opakuje. Tato metoda se používá v menších dílnách. Ve velkých závodech jsou k dispozici k natírání natírací stroje, vady se opravují ručně. Natírání se uplatňuje u zátěrů, tj. prvních nánosů barvy. Dále se uplatňují stříkací pistole. K novějším metodám patří polévání, nevýhodou je však velký stupeň zakrytí lícové kresby.
Kromě běžných metod se uplatňuje laminování. Tak se označuje nanášení předem vytvořeného filmu apretury, který se na líc usně zažehluje teplem a tlakem. Další metodou je potiskování, kde se gravírovacími válci nanáší apretura postupem podobným tiskařské technice.
Operace, které následují po opracování kůží technologickými lázněmi, zabezpečují přípravu usní k sušení, vlastní sušení, přípravu suchých usní k úpravě, tvorbu finálního vzhledu výrobku a konečně ocenění kvality, zjištění plošné výměry a přípravu usní k odevzdání odběrateli.
Ve všech způsobech výroby se provádí několikeré žehlení. Vyrážení usní patří k nejdůležitějším operacím v předúpravě – vyhlazují se vrásky a záhyby, vyrovnávají se usně do roviny. Dochází k trvalé změně struktury a zvětšení plochy usní. Důležitá je stejnoměrná vlhkost usní mezi 60 až 70%.
Měkčení usní se řeší průběžnými vibračními stroji a stroji s nožovým válcem.
Konečné žehlení usní s hladkým lícem i žehlení mezi jednotlivými nánosy apretur tvaruje a vzhledově upravuje především polymerní povrchový film. Značná část usní se téměř vždy upravuje desénováním, tzn. tvorbou prostorových efektů v lícové vrstvě.
Broušení patří k nejsložitějším mechanickým operacím. Jeho podstatou je sejmutí části lícového nebo rubového povrchu brusnými pásy nebo kameny. Usně, které mají vybroušený lícový povrch, se nazývají nubuky. Jejich vlas je velmi krátký, hustý, stejnoměrný a málo psavý. Velury se zhotovují broušením rubové strany usně nebo povrchu štípenky. Mají vlas delší, hrubší a jeho hustota na povrchu je méně stejnoměrná.
Broušení se uplatňuje také zejména proto, aby se zlepšila stejnoměrnost lícového povrchu hovězinových vrchových usní při výrobě tzv. korigovaného boxu. Účelem zde je částečně nebo úplně odstranit různé lícové vady, jako boláky, jizvy, výpalky nebo zahnilá a zapařená místa. Na obroušený povrch se pak nanáší vrstva hladkého filmotvorného úpravářského materiálu. Pro výrobu hovězinového hladkého boxu byly vyvinuty brousící stroje velkých pracovních šířek.
Po broušení se usně odprašují na kartáčových nebo tryskových strojích.
Leštění kůží se používá omezeně. Leští se usně upravené bez pigmentů nebo s čistě kaseinovou apreturou (rukavičkářské usně).

zpracoval(a): PhDr.Helena Adamcová